Dnes sportuji (28.3.)

Sice jsem se celou zimu (schovaná v teplých ponožkách pod peřinou s hrnkem horkého čaje) těšila až začne jaro  a jak bude venku hezky a bude teplo, ale nedomyslela jsem jednu věc. Že působí značně divně když je venku krásné počasí a já se doma válím, protože jsem lenoch lenivý a mám ráda odpočinek. A když i přítel-který je schopný usnout nezávisle na tom která denní hodina je a stává se mu to opravdu často, začal otravovat s tím, že přece nebudeme sedět doma když je venku tak hezky, rozhodla jsem se udělat ze sebe alespoň na jedno odpoledne nelenocha a vyrazit ven. A protože je přítel cyklista (pozná se to podle počtu dresů a dalšího vybavení na kolo, ne podle počtu najetých kilometrů) tak jsem vytáhla své zaprášené kolo a jeli jsme.

 

 

Samotnému usednutí na kolo sice předcházela asi dvouhodinová diskuze (která hraničila s hádkou :D ) týkající se toho, co budeme dělat a proč bychom jak nemohli jet na kole (aneb hledám tisíc výmluv, ale nenajdu ani jednu) nakonec jsem nelitovala. Když ovšem vynecháme tu část kdy proti mě fučel vítr tak silně, že jsem šlapala prakticky na místě a pro sprostá slova jsem doopravdy nemusela chodit daleko, protože mi na jazyk přicházely naprosto přirozeně a jediné co mě od jejich hlasitého vykřikování odradilo, byla přítomnost malých dětí na cyklostezce.

 

 

Nakonec z toho bylo krásných 20km, což sice není žádný výkon kvůli kterému bych se hrdě poplácala po zádech, ale na to jak jsem přes zimu zlenivěla jsem ráda že to není čistá nula. A s pocitem, že jsem aspoň něco udělala pro své zdraví  (však to znáte, sportem ku zdraví a hýbat se člověk musí proto a proto) jsem si doma dala jedno dvě tři čtyři čokoládové vajíčko, protože přece Velikonoce. A na další čokoládové figurky si teď musím počkat do Vánoc.