Opravdu se chystám napsat článek o tom, jak jsem zhubla-slibuju, ale zatím jsem neposbírala síly na jeho zpracování, tak si budete muset ještě chvilku počkat :D Z části se tohoto tématu ale dotknu už dnes. K hubnutí určitě sport nebo cvičení-říkejte tomu jak chcete, protože princip je stejný, patří. Asi dva roky zpátky jsem si nedokázala představit den, kdy bych necvičila. Prostě jsem každý den musela něco dělat, abych měla dobrý pocit a možná taky ze strachu, aby mi náhodou přes noc nenarostl zadek... Ale s postupem času jsem začala polevovat v jídle a totéž nastalo také ve sportu. Dostavilo se záchvatovité přejídání a kila přibývala a já rostla, rostla a rostla-do šířky. Samozřejmě jsem chtěla zhubnout a několikrát jsem si vypsala cvičební plán a navymýšlela si, co kdy budu cvičit. Jenomže když na to mělo přijít, netěšila jsem se na to a většinou jsem dodržela jeden, max dva dny ze svého plánu. A až s ročním odstupem jsem si uvědomila, že takhle je to přece špatně.
Tím co napíšu rozhodně nechci nijak odsuzovat nebo hanit sport či jakékoliv cvičení. To v žádném případě. Pro zdraví každého z nás je důležité se hýbat a být nějakým způsobem aktivní. Ale pokud má v takovém případě být pohybem nějaké každodenní půlhodinové poskakování s činkami v rukou před televizí, kterému předcházelo několikahodinové přemlouvání vlastního těla, že se mu cvičit chce a mozku, že je to přece super věc, tak to v mých očích zdravé není. Jsou lidé, které takovéto cvičení baví, kteří se těší až si večer vytáhnou karimatku a zacvičí si, protože je to dobíjí energií a cítí se po tom lépe. Ale já jsem došla k závěru, že mezi ně nepatřím. A vzdala jsem už jakékoliv snahy typu "každý den si zacvičím podle Jillian Michaels nebo Casey z Blogilates, protože musím!". Je to blbost, nic nemusíte. A pokud mám cvičit a hýbat se, chci to dělat protože mě to baví a ne protože je to tak správně a dělají to tak všichni. To, že vaši sousedku baví aerobik přece taky neznamená, že musíte chodit na podobné hodiny. Někdo nedá bez sportu ani ránu a někomu stačí když se jde večer projít se psem nebo si o víkendu udělá výlet někam do hor či na kole.
Cvičení je skvělá věc, neříkám že ne. Existuje spoustu různých způsobů jak posílit svaly a dosáhnout tak skvělých výsledku na naší postavě. Já jsem ale zjistila, že je pro mě důležitější být psychicky v pohodě a nestresovat se tím, že jsem už 10 dní necvičila. Jasně, že ta postava bude vypadat líp, když své tělo párkrát do týdne potrápím nějakým tím cvičením, ale když jsem spokojená i s tím, jak vypadám teď, nemám důvod to dělat, protože mi to už prostě nepřináší takovou radost jako dřív. Neznamená to ale, že jenom sedím na zadku a cpu se brambůrkama. Jak už jsem řekla, je důležité být nějak aktivní. Ale mě stačí to, že si občas vyjedu s přítelem na kole, zajdu na procházku a někdy se stane i to, že dostanu chuť třeba na pilates od Casey-se kterou mě cvičení stále docela baví. Navíc kam můžu chodím pěšky a teď mám ještě k tomu brigádu, při které rozhodně nesedím 8 hodin na zadku. Právě naopak.
Tímto článkem jsem chtěla tedy shrnout to, jak moje cvičení/necvičení vypadá a jaký na to mám názor. Přiznávám, že bych chtěla mít víc zpevněnou postavu, trochu vyrýsované svaly a ještě pár kilo dole, ale pak si vždycky řeknu, že jsem vlastně šťastná a uvědomím si, že nemám ani pořádný důvod k tomu, pouštět se do něčeho takového. Jednou k tomu třeba dospěju a mé priority se zase o něco změní, ale teď jsem spokojená sama se sebou, i přestože vím, že by to mohlo být lepší :)
